WWG – World Webphoto Gallery

 Mnozí závistivci by se rádi opájeli úspěchy Adolfa Ziky, málokdo však ví, co všechno pro plnění svých snů tento autor postupuje....

Kniha "One year of my life" otevírá dveře do jeho pracovny, na exotická místa, která navštěvuje a fotografuje...  Autor nás nechá nahlédnout také do osobního života, mnohdy s ním můžeme sdílet pohledy i do jeho ložnice..

Pane Adolfe, Vaše nová kniha vždy devíti fotografiemi mapuje každý den jednoho Vašeho běžného pracovního roku... Pro Vás jako profesionálního fotografa musela být tato práce naprosto snadnou nebo se mýlím? Záběr tu, záběr tam a je hotovo...

Byl to jeden z nejtěžších fotografických projektů mého života. Každý kdo se o fotografii zajímá ví že jsem fotograf, ale málokdo ví, že u sebe nikdy nenosím foťák. Prostě se stydím fotit lidi kolem mě, abych je neobtěžoval a stejně tak jsem nikdy moc nefotil svůj život a neměl zájem ani potřebu ukazovat moje soukromí. Jenže pak jsem dostal od Leica CZ ten malý digitál a ta myšlenka mě spontánně napadla v jedné vteřině. Až po pár dnech jsem si uvědomil co jsem to vymyslel, jenže už to vědělo moc lidí a já z boje neutíkám, takže se to nedalo zastavit. Bylo to pro mě více zatěžující, než si kdokoli dovede představit..

Vaše záběry nejenom popisují události, např. pobyt a fotografování závodů formule 1, ale mnohdy zachycujete snímky jako dokumentarista, je možné vidět kliku od dveří, kterými jste zřejmě prošel, monitory v letadlech určují vaše souřadnice, pohled na významnou SMS na Vašem mobilu.... Psal jste si dopředu scénáře snímků?

Ne ne, nikdy jsem si scénář nepsal.. To by nemělo žádný smysl a hlavně bych na to neměl vůbec čas při tom všem co jsem to ten rok dělal. Život ten scénář psal sám a někdy byl dost krutý a tak se i stalo, že třeba na druhý svátek vánoční jsem ráno sundával v úzkém rodinném kruhu oběšence, místo toho abych pojídal cukrový u maminky pod stromečkem. Druhý den už jsem se ale musel smát a fotit Playboy..

Měl jste v nějakém okamžiku pocit, že projekt není smysluplný, že by bylo nejlepší jej přerušit, ukončit?

Budete se divit, ale neměl.. Už jsem z jednoho prostého důvodu, a to že musí mít vždy smysl pro toho, kdo se ho rozhodne nafotit, tedy pro jeho život.. Je to obrovská sebereflexe a člověk opravdu může vidět jestli žije naplno, či jestli je jeho život nuda. A další věc která je fantastická u tohoto projektu, je možnost podívat se na to po dvou, třech letech. Pak se vám vybaví barvy, vůně, pocity.. Je to nejlepší možnost, jak se na chvilku vrátit do historie.

Uvědomoval jste si naopak radost při fotografování některých snímků "do projektu"?

Často jsem si uvědomoval radost, protože jsem si často uvědomil jaké mám štěstí že pracuji, že makám od rána do večera a i když padám často na hubu, mám práci, která mě živí a ještě k tomu baví a to je často věc, kterou si lidi dneska vůbec neuvědomují.

Co bylo na přípravě knihy nejtěžší, vlastní fotografování nebo následný výběr snímků a grafická příprava knihy?

Výběr snímků jsem dělal každý den večer a tak mi to zase takový problém nedělalo. Když jsme pak knihu s mou ženou připravovali, pro vydavatelství Mladá Fronta, tak nám teprve došlo co to bude za oříšek.. Moje manželka se rozhodla barevně připravit a srovnat každý snímek z celkového počtu 3285 snímků. Každý otevřela ve Photoshopu a srovnala barvy pro tisk. To bylo šílené..   

Přestože jste několikrát přijal mé pozvání na besedy s význačnými fotografy, až dosud jsem nevěděl zhola nic o Vaší rodině... Své soukromí veřejně neprezentujete, Vaše rodinné či jiné vztahy nepropírá bulvární tisk.... Jak jste se vyrovnal právě s tímto zveřejněním některých "citlivých" informací?

Ano, to je velice příhodná otázka a já vám za ní děkuji. Vždy jsem se strašně snažil, aby moji rodinu nepropíral bulvár.. Dokonce v době kdy jsem hodně fotil missky a takové ty známé tváře, jsem občas musel i někomu něco dát do kapsy. Prostě mi to přišlo malé a nechtěl jsem se toho divadla nikdy účastnit. Chtěl jsem být uznávaný ale ne slavný, to není potřeba v mém oboru. No a pak mě dost semlela ta kauza do které jsem se dost nechtěně namočil.. Takže o to težší bylo rozhodnutí udělat a dokončit tento projekt. Jenže pak jsem si uvědomil že se vlastně nejedná o mě, ale o projekt, o myšlenku, o umělecký počin a tak jsem to i pojal. Fotil jsem nikoli svůj život, ale myšlenku, nápad, něco v čem by mohli ostatní pokračovat. A to bylo to hlavní.

Už bych to ale nikdy neopakoval a dál zůstávám ve svém světě zavřený.

Moje dcera, když prvně držela Vaší knihu v ruce, říkala, že se fotografie čtou jako román.... Máte za první dny prodeje nějaké reakce na knihu? Kladné reakce?

To je moc hezké, opravdu, to jste mi udělal radost a pokud mi to vaše dcera dovolí, rád to někde použiji.. Co se týká reakcí, tak křest byl minulý týden takže jen vím, že si už lidi kupovali knihu namístě aby si ji nechali podepsat a to mě moc těšilo.. Knihu křtil pan Arnošt Lustig a to mě těšilo ještě víc. Doufám že si najde své voyery najde, protože takový my lidé jsme, zajímají nás často životy druhých více než vlastní a tak jsem se stal obětí a vyfotografoval jsem ten vlastní. Ale rád bych se podíval i na ty cizí ...

Máte před sebou každoroční kalendář pro Presco Group, průběžně prezentujete ve světě film o Janu Saudkovi... Jaké jsou Vaše další plány do blízké budoucnosti?

Tak teď už spíš prezentuji ve světě svůj druhý a již dokončený film o největším automobilovém závodě na světě 24 hodin Le Mans, který jsem dokončil v minulém roce. Dokončil jsem taky jako producent hudební album jednoho zpěváka, připravuji další dvě knihy a několik kalendářů.. Ale hlavně pracuji na největším projektu svého života, který vychází z knihy o které se bavíme.. Ale nemohu to až do 15 července prozradit...

Foto: © Adolf Zika - 8. prosínce 2006 - každý den z 365 dní je prezentován vždy devíti snímky na jedné straně knihy...

Děkuji Vám za rozhovor....

Jiří Heller

Galerie WWG.CZ.