World WebPhoto Gallery | Jan Neubert - Večer s fotografem

Sloupec reklamy

Když cvakne spoušť - prezentace profesionálních i zájmových fotografů

Jan Neubert - Večer s fotografem - rozhovor

08. 09. 2009

Jane, Honzo....

k příjmení Neubert mi v oblasti fotografie mozek, kromě Tebe, nabízí spojení se jménem klasika české fotografie, s panem Karlem Neubertem... Prosím, prozraď čtenářům Tvé rodinné fotografické zázemí...

Pocházím ze staré známé pražské zchudlé buržoazní rodiny, která po roce 1948 přišla změnou politických poměrů a nástupem komunismu k moci, o veškeré postavení, majetek a zdroj obživy. V době mého narození, byl můj otec, /reprodukční grafik/ bez práce. On, jako syn fabrikanta a spolumajitele velmi známé tiskárny a nakladatelství „ Václav Neubert a synové“, nemohl sehnat práci. A natož v oboru. Přes různé peripetie jeřábníka a kariéru nočního hlídače, unikal ze zorného úhlu moci aby se mohl plně věnovat barevné fotografii a stát se tak posléze po obdržení bronzové medaile za soubor fotografií na Expu 1957 v Bruselu, členem Českého svazu výtvarných umělců.

Můj děda, také Karel, již velmi úspěšně fotografoval kolem roku 1910. Z té doby mám i několik jeho skvělých autochromů. Jako perličku: později za první světové války hodně fotografoval. I koně ješitným vojenským velitelům, a tím se udržel v Praze „kde měl doma v tiskárně svou fotokomoru“, a nemusel jít tak brzo na frontu. V polovině 20tých let založil populární časopis „Pestrý týden“ a byl i jeho dlouholetým šéfredaktorem. Ve 30tých letech si pořídil Leicu III. a hodně fotografoval na cestách po světě. V 50tých a 60tých letech děda fotografoval pohlednice.

„Děda měl všeho všudy 65 korun důchodu, po vodečtení splátek za milionářskou dávku. Jezdil proto na mopedu po Vlastech českejch a fotografoval "nádheru socialistickejch vesnic" na pohlednice, starou Nettlovkou. „

(Konec citátu z mých připravovaných pamětí.)

Aha, tedy zde jsou Tvé první doteky fotografie.. Kdy jsi začal s vlastním fotografováním?

„Od útlého dětství jsem by obklopen a formován společenskou elitou kamnářů, topičů, nočních hlídačů, metařů, právě propuštěných vězňů a zavržených politiků. Vždy se však jednalo o velmi jemné, akademicky vzdělané a kultivované přátele mého dědy, a bývalé politické spoluvězně jeho bratří. Toto společenské podhoubí na mě silně zapůsobilo a ovlivnilo i umělecky. Protože v mém okolí bylo mnoho dospělých a jen velmi málo vrstevníků mého věku, musel jsem se zabavit sám. Proto jsem se již od útlého dětství cca od 4 let uchyloval k prohlížení uměleckých fotografických publikací, starých fotografií, reklamních cestovních letáků a poslechu jazzu z desek. Svou první fotokomoru jsem měl pod postelí ve věku 7 let. A fotil jsem Ljubitelem 6x6.“

(Konec citátu z mých připravovaných pamětí.)

Cítil jsi fotografii jako povinnost pokračovat v rodinné tradici nebo Tě bavilo prožitky obrazově zachycovat?

Když se narodíš mezi obrazy, má babička Mariša Neubertová byla akademická malířka žačka A. Kalvody, a jsi pořád obklopen knihami a fotografiemi, tak ani nemáš potřebu zabývat se něčím jiným. Je to tolik kvalitních podnětů, že ani nehledáš. Proč?

Kdy jsi začal opravdu systémově fotografovat a co?

To bylo na Gymnáziu, dostal jsem Zorkij s 1:2 50mm objektivem, a fotil jsem hlavně spolužáky, tak jak to bývá. Hodně v hospodách a pak hudebníky. Lákalo mě, kde bylo málo světla a já nerad používám blesk do dnes. A ten světelný objektiv to umožňoval. Vlastně v té době z těchto prostředí mnoho fotografií ještě nebylo. Snad občas něco málo v Mladém světě.

Honzo, promiň, opravdu nevím, jakými školami, jsi prošel....

„Do školy jsem začal chodit v padesátejch letech, ale ještě předtím se mě snažili poznamenat školkou. Školka ve Všenorech byla v pseudobarokním zámečku po Kasalickejchch. Všude takový malý divný vokna, těžký dveře s divnejma jako do "té"mosaznejma klikama, který nešly vůbec votevřít, strašně tlustý zdi a fůra dětí, který jsem vůbec neznal. Paní učitelky furt něco chtěly. Budeme si hrát! Budeme malovat! Budeme cvičit! Budeme zpívat! Budeme spát! Budeme! Budeme! Hlava mi šla z toho budeme, budeme, kolem. Člověk neměl vůbec čas na svý věci. Já na něco takovýho nebyl vůbec zvyklej. Taková organizace života a dne mě neseděla. To dřív doma, když chtěli abych jedl. A já nejedl, to za mnou nosili jídlo i na tácu po zahradě. A "Jeníčku papej, seš hubenaj, dostaneš souchotě"! A Jeníček nepapal a suchotě nedostal. Von totiž v naší široký rodině byl kult jídla. Není se co divit. Před válkou bylo všeho u nás doma nadbytek i jídla. Až si z toho druhej děda uhnal zažívací katar. Za války to bylo s jídlem moc slabý, no a po válce bylo všechno zase na lístky. Není se co divit. No zkrátka a prostě. Po čtrnácti dnech.“Vyloučen! Pro absolutní nepřizpůsobilost!“ Ze školky. A bylo vymalováno.“

(Konec citátu z mých připravovaných pamětí.)

Potom samozřejmě základka v Dobřichovicích.

No a konečně Gymnázium v Radotíně. Ale tady přidám ještě jednu příhodu z maturit.

„Ještě i při maturitě na gymnáziu jsem byl sedřenej a jen tak, tak jsem s odřeným hřbetem a nápovědou všech okolo prolezl na samé čtyřky. S vyjímkou však z českého jazyka. Nevím, Pán Bůh nebyl patrně doma. Byl už asi na prázdninách. A já dostal otázku o Osvobozeném divadle. To byla má specialita. Všechny písničky a texty známé dvojice V+W jsem perfektně ovládal. No prostě paráda. Komise se chvilku radila, zda mi nemá dokonce o dva stupně polepšit známku! Ale předcházející písemný projev byl zcela jasný. Za pět! Jak již tradičně. Ono by se to i jaksi nehodilo! Ale přeci. Mým výkonem byli všichni uchváceni. Málem i aplaudovali. Inu dostal jsem tedy trojku. Nic vyjímečného. Řeknete si. Ale mě to nedalo. Za nějakou dobu se mi to v hlavince všechno patřičně rozleželo a vyrazil jsem. V ředitelně právě zasedala maturitní komise. Slušně klepu. „Dále, co si přejete“.Ozývá se kdosi. „ Vážená komise“! Oslovuji přítomné obřadně. Co ten tady chce? Vycítím jakoby mimochodem. Všichni se ještě dobře pamatují a dostatečně se ještě nevzpamatovali z mých „skvělých“ výkonů. A to utrpení, které jsem jim právě při maturitní zkoušce způsobil. „Mám dotaz“! „Tak ven s ním“! Ptají se dychtivě. „Lze změnit tu trojku z českého jazyka na čtyřku? Co jsem dostal?“ Ticho, že bylo slyšet tlukot mého odvážného, malého srdce. „Víte, já abych si to pak pozdějc, do budoucna lépe pamatoval. Ty čtyři čtyřky. Víte?“ Dím vážně a bezelstně. Znovu ticho, o trochu delší a hlubší, než prve. Ticho před bouří. „Vééén!“ A znovu „Vééén“! Volají všichni unizono. Tak to vysvědčení mám podnes za 15. 3x čtyřka a 1x trojka.“

(Konec citátu z mých připravovaných pamětí.)

Ale ta se oravdu stala!!!!!!

No a potom Famu u pana profesora Šmoka. Ale to už byla proti předešlým letům brnkačka.

Tak a jsme v současnosti... Čemu se věnuješ?

Učím se žít a učím tomu i ostatní. V šílené době, kdy hlavním kritériem úspěšnosti je přepočítávání počtu nalovených kanců a velikosti mamutů, kdy hlavní gladiátor dneska neměl svůj den, tak kopl místo míč do branky, svého soukmenovce-soudruha-bratra? Tak tomu se hlavně věnuji. Nekopat své soukmenovce fyzicky do řití. Spíše s nimi diskutuji o životě. O našem společném soubytí.

Vyučuješ fotografii... Kde?

V mém životě je to všechno tak trochu jako z druhé strany.

Učím na Vysoké hotelové škole na katedře Mediální vztahů – fotografii.

Je to úžasně zajímavá práce, kde objevuješ v lidech jejich skrytý talent. A ty ostatní, učím základní násobilku, jak se dívat na fotografii, co je to zlatý řez /teorie třetin/, jak posléze poznají dobrou fotku od toho ostatního co je ještě vydáváno za fotografii…….

Hraješ na basu... Kde?

Ano!! Dlouho a rád. Na filharmonii to není. Ale filharmonici také rádi fotografují!

Protože mám teorii, že muzika patří do hospody a byla vymyšlena do chrámu Páně, a na ten nemám, tak hraji po hospodách. A s kýmkoli. I s opravdu dobrými muzikanty, když si chtějí odpočinout.

Píšeš... Na co? Nebo kam?

Psaní je má další vášeň. Povídky jsem začal psát tak cca před 15ti lety, ale jen sporadicky. Potom když jsem byl radním u nás doma a oddával jsem, tak jsem si psal řeč pro každý jednotlivý pár, a tam se člověk docela slušně vyučí řemeslu převádět myšlenky v psaný text. Ale nejvíc mě naučil tomuto umění, možná to ani neví, Karel Hvížďala. On říká, „že člověku nemá být líto, to co napsal zase pořádně proškrtat.“ Vždycky jsem si psal všechny texty o sobě a na výstavy do katalogů a nejen ve formě“ Ich“ sám. Ač mám plnou rodinu „kunsthistoriků“, píšu si to sám. Je to rychlejší a nikomu nic nemusím sáhodlouze vysvětlovat. Připravuji knížku povídek a ještě nemám vymyšlenou formu, zda to budou fotky s povídkami nebo jenom texty? Nevím.

Fotografuješ? Co?

Teď právě dělám na „Week of life“. Ale protože hodně cestuji, mám strašnou spoustu fotek z cest a ty se snažím nějak uspořádat. V jednom soukromém zdravotnickém zařízení dělám, dříve se tomu říkala „výzdoba“. Jsou to takové stylizované figury, siluetální akty?

Zajímavé soubory... Kde je možné je vidět.. Publikuješ, vystavuješ?

Protože dělám kde co, zrovna jsem usochařil jeden stůl, momentálně nepřipravuji nic konkrétního. Ono to vyplyne ze situace. Protože právě k dnešnímu dni mám na počítadle svého D 700 Nikonu 9355 od února a na druhém Nikonu D 300 7732 za rok a půl, tak není, ale spíš je, problém co vybrat.

V avizu na náš večer jsme prezentovali tři fotografie z Tvého cyklu "Evropské záchodky"? Poslyš, jak diplomaticky vyjádřit, že na pánských záchodcích není běžné fotografovat... Jak Tě příteli napadlo, se autoportrétovat, právě na WC?

No to je zcela jednoduché. Staré muzikantské přísloví praví: „Chceš-li poznat jaká je hospoda, dej si kafe a jdi na záchod!“ No a ta káva se za poslední roky i u nás rapidně zlepšila, ale ty záchodky jsou vlastně permanentně opomíjeny. Vždyť i je, bychom měli s úctou chovat. Vždyť právě ony jsou zakončením řetězce všech našich kulinářských požitků.

Šíře Tvých autorských a pedagogických zájmů je úctyhodná... Pojďme si říci, na co se mohou těšit návštěvníci následující besedy "Večer s fotografem", kde budeš ctěným a očekávaným hostem....

Kdosi chytřejší řekl: „kdybys mlčel zůstal bys filozofem“! Ale nebojte se na besedě nebudu mlčet.

Tedy jinak. Připravte si na mě otázky a já se vám na ně budu snažit odpovědět. Ostatně tak to také dělám ve své škole.

Děkuji Ti za rozhovor....

Jiří Heller

pořadatel a hostitel Večerů s fotografem

BRESTO, Štěpánská 31, Praha 1 - www.bresto.cz

Čtvrtek 10. 9. 2009 od 19.00 hodin

Rezervace limitovaného počtu míst - jiri zavinac heller tecka cz

zpět