Heckel Vilém

Heckel Vilém

O autorovi

5. srpna 2002

Vážení návštěvníci naší galerie,

Je pro mne velkou ctí přivítat Vás na prohlídce výstavy fotografií Viléma Heckela. Věřím, že zejména pro Vás, kdo znáte životní osud tohoto muže, této osobnosti české fotografie, jsme připravili slavnostní chvilku.

Vilém Heckel (1918-1970), fotograf hor a lidí. Vilém Heckel - fotograf Prahy i krajinář. Vilém Heckel se schopnostmi zhotovení kvalitní reklamní fotografie. Především však z rozhovorů s těmi, kdož jej osobně znali - fotograf profesionál, opravdový kamarád. Možno i v obráceném pořadí.

Ještě než započnete čtení o tomto výjimečném muži a fotografovi, sděluji, že společnost CD-FOTO BLER, která je zřizovatelem a provozovatelem galerie WORLD WEBPHOTO GALLERY, si dovoluje touto cestou ctěné veřejnosti sdělit, že od dědiců snímků Viléma Heckela má právo snímky zde vystavené i ostatní z rozsáhlého archivu nabízet. V případě zájmu o libovolnou fotografii stačí své přání napsat na naši adresu.

Na chvilku, kdy budu psát předmluvu k této výstavě jsem se dlouho těšil. Nyní však, v úctě k fotografiím pana Heckela si dovolím citovat povolanějšího, budu citovat slova spisovatele Františka Kožíka ke knize Naše hory. V ruce držím třetí doplněné vydání z roku 1974. Pan Kožík, kterého bych se rád zeptal na souhlas s citací v naší virtuální galerii, zde uvedl:

Vilém Heckel byl mezi našimi umělci-fotografy pozoruhodným zjevem. Podobal se jim jistě tím, že viděl svět jako nepřetržitě se nabízející námět ke snímkům, že lidi i přírodu ustavičně vnímal jakoby na fotografii; ale měl výjimečně živý vztah k přírodě, chtěl poznat, uvidět a zachytit stále víc, neústupně pronikal tam, kde tušil dosud bílé plochy na mapě svých zkušeností, nepřetržitě hledal a zdokonaloval své "velké téma".

K fotografování ho vlastně přivedl tatínek, dělník ze Škodovky, vášnivý turista i fotograf, který si přivolával syna na pomoc: "Vildo, už na to špatně vidím, zaostři mi to!" Dobrodružství pokračovalo pak doma při vyvolávání. "Maminku jsme třeba poslali do biografu," vyprávěl o tom v rozhlasové reportáži, "večer jsme v kuchyni zatemnili, a to byly taky hezké chvíle, když jsme viděli, jak se nám objevuje obrázek, a krásu, kterou jsme s tátou prožili, jsme si mohli zaznamenat ne ten citlivý fotografický materiál…"

Když se Vilém vyučil, stal se průmyslovým fotografem v brněnské Zbrojovce, a jeho záběry jsou dosud působivé; kromě toho dělal lidi v hutích, motocyklové závody, fotografoval všechno, co ho bavilo, malostranské noci, z Karlštejna vytvořil gotickou pohádku, poznal, že pro jižní Čechy je hlavním motivem vysoké nebe, z Českého středohoří vytvářel malířské nálady, věděl, jak nejlépe zachytit veletržní Brno a že Mikulov se musí fotografovat z vinic, které jsou jeho erbem. Neustále však cítil, že to není jeho nejsprávnější cesta. Šumava ho v mládí naučila lásce k horám. A tou cestou se dal.

První návštěvy světu hor učinil na rodinných výletech s ženou a dcerou. Ale když připravoval pro Orbis první vydání "Našich hor" (1954), měl už k dispozici 3000 snímků. Chyběly mu jen záběry horolezců, kteří podle jeho představy patřili k skalním stěnám jako jejich nejvášnivější obdivovatelé. Ve Vysokých Tatrách měli tehdy horolezci soustředění; v Čierné Javorové dolině se s nimi Heckel setkal. "Hned jsem se s nimi skamarádil, protože už jsem mezi ně patřil." Ubytoval se s několika novými přáteli v chatě na Rysech: do té doby patří pověstná historie o stěhování harmonia na vrcholy, která se nedávno objevila ve slovenském filmu. Heckel si přál nafotografovat nějaký těžký výstup: nabízela se k němu západní stěna Lomnického štítu, zvaná Hokejka. V České dolině se seznámil s chlapci z Liberce, sdělil jim své přání a oni mu je slíbili splnit. Jejich zkušenosti ho posilovaly: zatímco oni se vydali středem stěny, stoupal s přítelem vlevo od nich, aby se mu podařilo "celou tu cestu krásně profotografovat". Asi uprostřed výstupu se mu však chlapci ztratili - a jemu záleželo právě na tom nejtěžším úseku... Rozhodl se, že udělá travers, "to znamená, že polezu ještě kousek vodorovně, abych se dostal aspoň na dosah k tém klukům, abych je viděl…" Kamarád mu povolil pět metrů, ale bylo z nich dvacet. "Když jsem měl před sebou ten motiv, tak jsem si to nebezpečí ani neuvědomoval…" Situace, která se mu bude opakovat mnohokrát! Uviděl chlapce; ačkoli neměl pevný "štand", stačil vyměnit film i objektiv a s pocitem uspokojení si udělal záběry z nejtěžšího úseku Hokejky. Začalo však pršet, z lijáku se staly hotové přívaly vod a on se nemohl dostat zpět. Kamarád musel nadlézt výš, on popolézal k němu… "Teď byla pro mne jedinečná příležitost udělat snad ten nejlepší záběr, ale já se bál vyndat aparát, protože kamarád posílal fotografie do všech pekel, a myslím, že by mi byl ten aparát rozbil,… Dolezl jsem tedy k němu a chlapci nám hodili lano seshora…"

Tak se zasvěcoval do vzrušení i rozkoší horolezectví. Jezdíval pak s kamarády častěji, i uprostřed party vždy však trochu osamělý se svými těžkými a drahými aparáty, s hasselbladem, s linhofkou, s roleiflexy. Stále více zamilován do světa hor, procestoval republiku křížem krážem, nachodil pěšky tisíce kilometrů, stoupal vzhůru, zlézal skály, hledal na matnici aparátů dosud neobjevenou krásu.

V době, kdy vznikalo druhé vydání "Našich hor", čítal jeho archív přes dvacet tisíc snímků, rok od roku zajímavějších, osobitějších, umělecky hodnotnějších.

"Když myslím na Vildu Heckela, vybaví se mi nejprve jeho úsměv. Úsměv plný optimismu, že všechno dobře dopadne," řekl o něm Milan Daniel. Tím úsměvem čelil i nejhorším situacím, byla v něm vyrovnanost a klid. MUDr. Jaroslav Wolf ho žertem odsoudil, že "jako horolezec, jako parťák, jak říkají hoši, je Vilda moc špatný. On se totiž vůbec nebojí. A to je přece jenom trochu zrada, protože člověk musí mít úctu před tou horou … Vilda se stává na tom laně nebo na těch těžkých místech víc fotografem než horolezcem … Ale právě asi z toho konfliktu vznikají ty úžasné snímky." Stejně tak mu jeho přátelé vždycky vyčítali, že je "zdržuje". Pochopitelně: byl zvědav nejen na cíl cesty, ale chtěl zapsat do obrazů i její průběh, často plný zajímavých objevů. Zpočátku čekával na slunce a fotografoval v horách pohodu; později poznal také jejich zádumčivost a hrozivost a chtěl zobrazit pravdivě všechny jejich podoby, v šeru, pod mraky, za každého počasí. Sbližoval se s nimi a rozuměl jim stále lépe. Dával se spouštět do prohlubin; když stoupal, chtěl vždy vidět víc než kus stěny před sebou, právě proto, aby mohl obrazem dosvědčit velikost zápasu svých druhů. Vyčítali mu tedy, ale nemysleli to vážně, měli ho rádi, oceňovali jeho obětavost, která umožňovala vytvořit památník jejich nebezpečných výprav.

Přijal jejich myšlení, když s nimi pronikal do divokého prostředí velehor, kde nebezpečí života dává zrod přátelství na život a na smrt, někdy doslova. Lidé mnohdy pochybují o smyslu horolezectví, když se při něm tolik riskuje. Je to jen útěk od civilizace a jejich jedů do říše, která se od pravěku příliš nezměnila a kde dosud platí staré přírodní zákony? Nedostupnost nás láká v celém životě. A zde? "Uskutečnit neuskutečnitelné, objevit neobjevené, nakreslit na bílá místa map a obrysů hor trasy výstupů, směr pádu lavin a toku ledovců, směr vlastního snu a jeho realizace," napsal jeden z nejbližších druhů Heckelových, dr. Jaroslav Wolf, který s ním podnikl mnoho výstupů. Je to symbolika života: neustále výš, k novým obzorům. Je to důkaz o bezhraničnosti lidských možností; jeho užitek nepatří ani tak horám, jako lidem, protože ukazuje hodnotu a schopnosti člověka.

Konec první části citace. Vilém Heckel se poté dostával do stále vyšších hor, podnikal náročnější a nebezpečnější výstupy. Vždy si však kromě dosažených horolezeckých úspěchů přivážel z výprav stovky fotografií. Stovky vynikajících fotografií. Tyto snímky se tak postupně staly zdrojem pro obrazové publikace "Schody pod vesmír", "Země, hory, lidé" a další. Život ale šel neúprosně dál, aby se den za dnem přibližoval k Huascaránu. K osudovému Huascaránu.

František Kožík dále píše:

V roce 1970 se Heckel přidružil v výpravě horolezců mířících do peruánských And. "Už moc nepolezu," řekl jako už vícekrát před odjezdem přátelům, "chci fotit indiánské vesnice, lidi, zvyky, chci to všechno přivézt k nám domů…" Stále víc ho zajímal pradávný život a svědectví o něm, vykopávky, zachované památky. Výprava na Korsiku také už byla v rámci těchto cestovatelských tužeb.

Tábor ve výši 3000 metrů v Lago Nuci pod Huascaránem byl na krásném místě; ještě ve svém posledním dopise psal Heckel o nádherném údolí s jezery plnými pstruhů, obdivoval se vysokým kvetoucím agave a kaktusům, skalám posetým fantastickou květenou. Stěžoval si na špatný spánek, na bolesti hlavy, ale neztratil smysl pro humor, když popisoval, že jim krávy v noci spásly provazy u stanů i sušící se prádlo. V témž dopise, v den svých 52. narozenin, připojil později truchlivé vylíčení, jak se zřítil ze skály a zabil se jeden člen výpravy; ostatní se chystali držet u jeho těla čestnou noční stráž.

Životopis

narozen 21. května 1918 v Plzni
1924-1932 navštěvoval obecnou školu a měšťanku v Plzni
1932-1936 učil se živnostenským fotografem v portrétním oboru u plzeňského fotografa Aloise Chmelíka
1937-1939 zaměstnán u firmy Indusfoto v Praze
1939-1940 pracoval ve fotografickém atliéru Světozor u Karla Drbohlava v Praze
1940-1941 pracoval v oblasti průmyslové fotografie v ateliéru Illek a Paul v Praze
1941-1956 zaměstnán jako průmyslový fotograf Zbrojovky Brno (později Čs,. Závody kovodělné a strojírenské) a Čs. obchodní komory v Praze
1949 byl přijat do fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců
1953 první horolezecká cvičení a výstupy
1955 fotografuje zimní přechod československého reprezentačního družstva horolezců přes hřebeny Vysokých Tater
1956 stal se volným fotografem výtvarníkem
1958 první výprava československých horolezců na Kavkaz; fotografie z Kavkazu vystavoval v Moskvě, Leningradě a Kyjevě, dále v Lotyšsku, Litvě a Estonsku
1959 zlatá medaile za snímek Kavkaz 1958 na 3. bienále horské fotografie v Tridentu (Itálie); souborná výstava v Přerově
1960 první výstava v Praze, převážně ze snímků Kavkaz 58
1961 výstava v Plzni a Brně
1962 druhá horolezecká výprava na Kavkaz; výstavy v Liberci a v Přerově
1964 souborná výstava v Brně a výstava snímků z Kavkazu v Bratislavě
1965 první československá horolezecká výprava do Afghánistánu - Hindúkuš 65; veřejné uznání za zásluhy o rozvoj československé tělesné výchovy; druhá výstava v Praze
1966 návštěva Korsiky s Arnoštem Černíkem, výstup na nejvyšší korsickou horu Monte Cinto; třetí výstava v Praze - Hindúkuš 65, která byla dále instalována v Olomouci, Ostravě, Afghánistánu, Maďarsku, v Berlíně
1967 horolezecká výprava v Pákistánu; souborné výstavy v Moskvě a v Novosibirsku; výstava Hindúkuš 65 v Bruntále; spolupráce na realizaci Laterny Magiky pro Světovou výstavu v Montrealu
1968 druhé veřejné uznání za zásluhy o rozvoj československé tělesné výchovy; prezidentem republiky Vilému Hecklovi propůjčeno vyznamenání za vynikající práci
1970 československá expedice Peru 1970
1970 31. května zahynul pod lavinou, která se při zemětřesení odtrhla od stěny hory Huascarán a pohřbila československý horolezecký tábor

Heckel Vilém

Heckel Vilém

Partneři galerie

Centrum FotoŠkoda

Dirkoma - jediný český výrobce dírkových komor AMSOFT

Mediální partneři

  Asociace profesionálních fotografů ČR ArtMagazin.euNikonClub Česká republika - Filip Molčan

WELLNESS BOOK

Provozovatel galerie

Mediální partner